Je to několik let zpátky, kdy mi volala moje kamarádka, abych došla na pivo.
„Přijď do Švandy, Kláro. Jinak budeš nula už napořád,“ řekla svým typicky přátelským tónem.
„Přijdu, když řekneš, co to jako má být.“
„Lol, ty nevíš, kde je Švanda. Alfa pasáž, ty nicotná existence,“ odvětila a zavěsila.
Bylo to v prvních pár měsících mého od rodičovské péče a dohledu osvobozeného žití v Brně. To, že jsem si musela vygooglit, kde je Alfa pasáž, jsem jí až do této chvíle tajila a do Švandy došla.
Provozovna, která je z jedné strany celá prosklená a hodila by se spíše jako obchod s konfekcí, či jako kadeřnictví (kterým skutečně bývala), mě ihned okouzlila. Popelník kam se podíváš a lidi všeho druhu.
Při tématu kouření v našem projektu jsem dlouho nemusela přemýšlet, o čem chci psát a co bych ráda uchovala v digitální formě pro další generace. Švanda je první asociace s kouřením, která mě napadla a která bezpochyby napadá ostatní pravidelné hosty.
Stejně jako majitel podniku i já mám ráda, když se určité životní kruhy uzavírají. On otevřel kavárnu v kadeřnictví, kam ho vodila maminka jako malého kluka, a já v rámci úkolu zavolala své jediné kamarádce.
„Terezo, pojď se mnou do Švandy fotit.“
„Přijdu hned jak po práci koupím kočičí písek a něco, aby ty šelmy nechcíply hladem,“ odpověděla s dívčí něžností jí vlastní.
Jako zkušené novinářky jsme obě seděly nad kofolou a zkoumaly okolí, pro co nejlepší kompozice. Obsluha nadšeně souhlasila jen co jsem jim nastínila svůj záměr. Jediný problém byl v tom, že zakouřené prostředí Švandy bránilo naši technice v zaostřování. A tak jsou fotografie přesně vypovídající o zachycené atmosféře, kdy je občas těžké vidět na krok.
Když nás uzřel trochu podnapilý štamgast zvaný Dub, jak běháme po malém prostoru kavárny se zrcadlovkou, hned se jal nám v podstatě v objetí vykládat, že tyhle moderní technologie jsou zlo. „Holky, no tak holky. To snad nemyslíte vážně. To si myslíte, že tímhle něco vyfotíte? Běžte a sežeňte si hahnalog a šupejte do temné komory,“ pomalu a nesrozumitelně vykládal. Hahnalog má být asi analogový fotoaparát.
Jestli zákaz kouření změní nějaké místo, bude to Švanda. Kouření tu patří stejně jako pomalované záchody, které sloužily jako galerie nebo jako vyvěšená parte ctěných hostů na zamčených záchodech pro hendikepované. Nikdo si tady nepřipouští, že se to stane.
A možná jsem vlastně jediná, která se toho tak obává. Poslechněte si, jak to vnímají pravidelní hosté, kteří s kavárnou, nebo v ní, žijí už třináct let na munimedia.cz
„Přijď do Švandy, Kláro. Jinak budeš nula už napořád,“ řekla svým typicky přátelským tónem.
„Přijdu, když řekneš, co to jako má být.“
„Lol, ty nevíš, kde je Švanda. Alfa pasáž, ty nicotná existence,“ odvětila a zavěsila.
Bylo to v prvních pár měsících mého od rodičovské péče a dohledu osvobozeného žití v Brně. To, že jsem si musela vygooglit, kde je Alfa pasáž, jsem jí až do této chvíle tajila a do Švandy došla.
Provozovna, která je z jedné strany celá prosklená a hodila by se spíše jako obchod s konfekcí, či jako kadeřnictví (kterým skutečně bývala), mě ihned okouzlila. Popelník kam se podíváš a lidi všeho druhu.
Při tématu kouření v našem projektu jsem dlouho nemusela přemýšlet, o čem chci psát a co bych ráda uchovala v digitální formě pro další generace. Švanda je první asociace s kouřením, která mě napadla a která bezpochyby napadá ostatní pravidelné hosty.
Stejně jako majitel podniku i já mám ráda, když se určité životní kruhy uzavírají. On otevřel kavárnu v kadeřnictví, kam ho vodila maminka jako malého kluka, a já v rámci úkolu zavolala své jediné kamarádce.
„Terezo, pojď se mnou do Švandy fotit.“
„Přijdu hned jak po práci koupím kočičí písek a něco, aby ty šelmy nechcíply hladem,“ odpověděla s dívčí něžností jí vlastní.
Jako zkušené novinářky jsme obě seděly nad kofolou a zkoumaly okolí, pro co nejlepší kompozice. Obsluha nadšeně souhlasila jen co jsem jim nastínila svůj záměr. Jediný problém byl v tom, že zakouřené prostředí Švandy bránilo naši technice v zaostřování. A tak jsou fotografie přesně vypovídající o zachycené atmosféře, kdy je občas těžké vidět na krok.
Když nás uzřel trochu podnapilý štamgast zvaný Dub, jak běháme po malém prostoru kavárny se zrcadlovkou, hned se jal nám v podstatě v objetí vykládat, že tyhle moderní technologie jsou zlo. „Holky, no tak holky. To snad nemyslíte vážně. To si myslíte, že tímhle něco vyfotíte? Běžte a sežeňte si hahnalog a šupejte do temné komory,“ pomalu a nesrozumitelně vykládal. Hahnalog má být asi analogový fotoaparát.
Jestli zákaz kouření změní nějaké místo, bude to Švanda. Kouření tu patří stejně jako pomalované záchody, které sloužily jako galerie nebo jako vyvěšená parte ctěných hostů na zamčených záchodech pro hendikepované. Nikdo si tady nepřipouští, že se to stane.
A možná jsem vlastně jediná, která se toho tak obává. Poslechněte si, jak to vnímají pravidelní hosté, kteří s kavárnou, nebo v ní, žijí už třináct let na munimedia.cz
Hezké. :)
OdpovědětVymazat