V České republice je kolem sto tisíc kuřáků dýmek. Asi pětistovka z nich se sdružuje ve třiceti dýmkařských klubech. Náplň jejich činnosti je kromě vzájemného setkávání také pořádání soutěží v pomalém kouření.
Kuřáci dýmky se od těch cigaretových liší. A to nejen způsobem, jakým s vdechnutým kouřem nakládají, ale také povahou. Označují se za individualisty, zároveň si však rádi vyměňují poznatky o novinkách v jejich koníčku a rádi předvádějí nové přírůstky svých sbírek. I proto se sdružují do dýmkařských klubů.
V České republice v současnosti funguje kolem třiceti klubů dýmkařů. „Dýmku kouří asi sto tisíc lidí. Rozdělit je můžeme do tří kategorií. První tvoří pravověrní, dýmku kouří každý den. Druhou ti, kteří kouří jen při určitých příležitostech, nebo mají dýmky třeba na chalupě, kam jednou za čas přijedou a kouří. Lidé ze třetí kategorie kouří všechno, tedy dýmky, doutníky i cigarety. My se zaměřujeme především na první dvě skupiny,“ sdělil viceprezident Asociace dýmkařských klubů České republiky a člen Pipe Clubu Moravia Josef Stanislav.
Členů mají podle Stanislava české kluby zhruba pět set. Například v Brně jich je ve třech klubech asi sto padesát. „Platí, že zhruba polovina členů je aktivní,“ poznamenal viceprezident.
V klubech se nejen setkávají lidé se stejným koníčkem, tedy láskou k dýmce. Pravidelně pořádají také soutěže. Nadšenci soutěží v tom, kdo dýmku vykouří nejpomaleji. „V soutěžích účastníci dostanou tři gramy tabáku, dvě zápalky a dusátko. Mají pět minut na přípravu tabáku a nacpání dýmky. Pak minutu na zapálení, která se už počítá do celkového času,“ popsal Stanislav.
Soutěže v pomalém kouření mají několik úrovní – klubovou, národní a mezinárodní. Nefunguje ovšem mezi nimi systém postupování vítězů do vyšší úrovně. „Může se zúčastnit každý. Nutné je zaplatit startovné. Na to si pak účastníci hledají sponzory,“ podotkl dýmkař. Doplnil, že například na mistrovství Evropy v slovenské Nitře loni účastníci zaplatili 60 euro. V ceně byla i nová fajfka a jídlo.
Přeborníci v pomalém kouření jsou Italové. Vyhráli individuální i týmové kategorie na posledním mistrovství Evropy a Ital drží i světový rekord tři a půl hodiny kouření. „Vítězové českých či slovenských mistrovství překonávají dvě hodiny kouření,“ doplnil Stanislav, který působí i jako člen výboru mezinárodního výboru fajfkových klubů a člen dýmkařské akademie.
Podle Stanislava kluby také podporují dýmkaře v době, kdy stát omezuje kouření. „Problém je v tom, že kuřáky dýmky hází zákony do stejné skupiny jako kuřáky cigaret. Přitom kouření dýmky je jiné. Dýmka se především nešlukuje a má jinak konstruované tabáky, což znamená úplně jiné zdravotní dopady,“ upozornil.
Kuřáci jsou podle něj snadný cíl politiků. „Stále se mluví o rakovině plic. Jenže je u nás nejvíce rakoviny tlustého střeva, kterou způsobuje úplně něco jiného. V tabáku mají rakovinu způsobovat těžké kovy. Ty ale obsahují i zplodiny z aut a letadel. Neslyšel jsem o politikovi, který by kvůli tomu chtěl auta a letadla zakázat,“ kritizoval Stanislav.
Zdůraznil, že k lepšímu zdraví lidí je třeba celkově zlepšit životní prostředí. „Kouření je jenom zástupný problém,“ prohlásil.
Příběh nadšeného a mezinárodně uznávaného dýmkaře Josefa Stanislava si přečtěte už zítra na stránkách projektu Trafika.
Petr Jeřábek
Foto: Petr Jeřábek a archiv Josefa Stanislava
Kuřáci dýmky se od těch cigaretových liší. A to nejen způsobem, jakým s vdechnutým kouřem nakládají, ale také povahou. Označují se za individualisty, zároveň si však rádi vyměňují poznatky o novinkách v jejich koníčku a rádi předvádějí nové přírůstky svých sbírek. I proto se sdružují do dýmkařských klubů.
Členů mají podle Stanislava české kluby zhruba pět set. Například v Brně jich je ve třech klubech asi sto padesát. „Platí, že zhruba polovina členů je aktivní,“ poznamenal viceprezident.
V klubech se nejen setkávají lidé se stejným koníčkem, tedy láskou k dýmce. Pravidelně pořádají také soutěže. Nadšenci soutěží v tom, kdo dýmku vykouří nejpomaleji. „V soutěžích účastníci dostanou tři gramy tabáku, dvě zápalky a dusátko. Mají pět minut na přípravu tabáku a nacpání dýmky. Pak minutu na zapálení, která se už počítá do celkového času,“ popsal Stanislav.
Soutěže v pomalém kouření mají několik úrovní – klubovou, národní a mezinárodní. Nefunguje ovšem mezi nimi systém postupování vítězů do vyšší úrovně. „Může se zúčastnit každý. Nutné je zaplatit startovné. Na to si pak účastníci hledají sponzory,“ podotkl dýmkař. Doplnil, že například na mistrovství Evropy v slovenské Nitře loni účastníci zaplatili 60 euro. V ceně byla i nová fajfka a jídlo.
Přeborníci v pomalém kouření jsou Italové. Vyhráli individuální i týmové kategorie na posledním mistrovství Evropy a Ital drží i světový rekord tři a půl hodiny kouření. „Vítězové českých či slovenských mistrovství překonávají dvě hodiny kouření,“ doplnil Stanislav, který působí i jako člen výboru mezinárodního výboru fajfkových klubů a člen dýmkařské akademie.
Podle Stanislava kluby také podporují dýmkaře v době, kdy stát omezuje kouření. „Problém je v tom, že kuřáky dýmky hází zákony do stejné skupiny jako kuřáky cigaret. Přitom kouření dýmky je jiné. Dýmka se především nešlukuje a má jinak konstruované tabáky, což znamená úplně jiné zdravotní dopady,“ upozornil.
Kuřáci jsou podle něj snadný cíl politiků. „Stále se mluví o rakovině plic. Jenže je u nás nejvíce rakoviny tlustého střeva, kterou způsobuje úplně něco jiného. V tabáku mají rakovinu způsobovat těžké kovy. Ty ale obsahují i zplodiny z aut a letadel. Neslyšel jsem o politikovi, který by kvůli tomu chtěl auta a letadla zakázat,“ kritizoval Stanislav.
Zdůraznil, že k lepšímu zdraví lidí je třeba celkově zlepšit životní prostředí. „Kouření je jenom zástupný problém,“ prohlásil.
Příběh nadšeného a mezinárodně uznávaného dýmkaře Josefa Stanislava si přečtěte už zítra na stránkách projektu Trafika.
Petr Jeřábek
Foto: Petr Jeřábek a archiv Josefa Stanislava
Žádné komentáře:
Okomentovat