Zobrazují se příspěvky se štítkemBrno. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBrno. Zobrazit všechny příspěvky

středa 10. května 2017

Kouřit či nekouřit na zastávce: Redaktor na pochůzce s brněnskými strážníky

Stojíme na zastávce a někdo si vedle nás zapálí. Podobnou situaci zažil snad každý obyvatel i návštěvník Brna. Pokud nikoliv, pohozené nedopalky na zemi přehlédnout nelze. Je možné beztrestně kouřit na zastávce? Jedná se o pouhou bezohlednost nebo přímo o porušení zákona?

Veřejný pořádek v obci zajišťuje obecní policie, v Brně pak Městská policie Brno. Jak konkrétně brněnští strážníci bojují s kouřením na zakázaných místech? A v jakých lokalitách nejčastěji? Kdo nejčastěji patří mezi provinilce? S jakými výmluvami se strážníci obvykle setkávají? Co pro práci strážníků bude znamenat nový protikuřácký zákon, účinný od konce května? Vyrazí poté strážníci i na kontrolu restaurací a hospod?

Odpovědi jsem se snažil pro vás získat během pochůzky s brněnskými strážníky v nejrizikovější lokalitě z pohledu nedovoleného kouření. Podařilo se nám přistihnout pachatele přímo při činu? Celou reportáž naleznete v pátek 12. května na http://www.munimedia.cz/rubrika/trafika/. Těšit se můžete také na problémovou i bezproblémovou zastávku, obě vzdálené od sebe jen několik desítek metrů, nebo příběh gentlemana, který zaplatil pokutu za cizí ženu.

Sledujte také náš Facebook: https://www.facebook.com/projektTrafika/


Tomáš Trkan

čtvrtek 4. května 2017

Dýmkaři se rádi pochlubí. Proto se sdružují do klubů


V České republice je kolem sto tisíc kuřáků dýmek. Asi pětistovka z nich se sdružuje ve třiceti dýmkařských klubech. Náplň jejich činnosti je kromě vzájemného setkávání také pořádání soutěží v pomalém kouření.

Kuřáci dýmky se od těch cigaretových liší. A to nejen způsobem, jakým s vdechnutým kouřem nakládají, ale také povahou. Označují se za individualisty, zároveň si však rádi vyměňují poznatky o novinkách v jejich koníčku a rádi předvádějí nové přírůstky svých sbírek. I proto se sdružují do dýmkařských klubů.

V České republice v současnosti funguje kolem třiceti klubů dýmkařů. „Dýmku kouří asi sto tisíc lidí. Rozdělit je můžeme do tří kategorií. První tvoří  pravověrní, dýmku kouří každý den. Druhou ti, kteří kouří jen při určitých příležitostech, nebo mají dýmky třeba na chalupě, kam jednou za čas přijedou a kouří. Lidé ze třetí kategorie kouří všechno, tedy dýmky, doutníky i cigarety. My se zaměřujeme především na první dvě skupiny,“ sdělil viceprezident Asociace dýmkařských klubů České republiky a člen Pipe Clubu Moravia Josef Stanislav.
Členů mají podle Stanislava české kluby zhruba pět set. Například v Brně jich je ve třech klubech asi sto padesát. „Platí, že zhruba polovina členů je aktivní,“ poznamenal viceprezident.



V klubech se nejen setkávají lidé se stejným koníčkem, tedy láskou k dýmce. Pravidelně pořádají také soutěže. Nadšenci soutěží v tom, kdo dýmku vykouří nejpomaleji. „V soutěžích účastníci dostanou tři gramy tabáku, dvě zápalky a dusátko. Mají pět minut na přípravu tabáku a nacpání dýmky. Pak minutu na zapálení, která se už počítá do celkového času,“ popsal Stanislav.
Soutěže v pomalém kouření mají několik úrovní – klubovou, národní a mezinárodní. Nefunguje ovšem mezi nimi systém postupování vítězů do vyšší úrovně. „Může se zúčastnit každý. Nutné je zaplatit startovné. Na to si pak účastníci hledají sponzory,“ podotkl dýmkař. Doplnil, že například na mistrovství Evropy v slovenské Nitře loni účastníci zaplatili 60 euro. V ceně byla i nová fajfka a jídlo.
Přeborníci v pomalém kouření jsou Italové. Vyhráli individuální i týmové kategorie na posledním mistrovství Evropy a Ital drží i světový rekord tři a půl hodiny kouření. „Vítězové českých či slovenských mistrovství překonávají dvě hodiny kouření,“ doplnil Stanislav, který působí i jako člen výboru mezinárodního výboru fajfkových klubů a člen dýmkařské akademie.


Podle Stanislava kluby také podporují dýmkaře v době, kdy stát omezuje kouření. „Problém je v tom, že kuřáky dýmky hází zákony do stejné skupiny jako kuřáky cigaret. Přitom kouření dýmky je jiné. Dýmka se především nešlukuje a má jinak konstruované tabáky, což znamená úplně jiné zdravotní dopady,“ upozornil.
Kuřáci jsou podle něj snadný cíl politiků. „Stále se mluví o rakovině plic. Jenže je u nás nejvíce rakoviny tlustého střeva, kterou způsobuje úplně něco jiného. V tabáku mají rakovinu způsobovat těžké kovy. Ty ale obsahují i zplodiny z aut a letadel. Neslyšel jsem o politikovi, který by kvůli tomu chtěl auta a letadla zakázat,“ kritizoval Stanislav.
Zdůraznil, že k lepšímu zdraví lidí je třeba celkově zlepšit životní prostředí. „Kouření je jenom zástupný problém,“ prohlásil.

Příběh nadšeného a mezinárodně uznávaného dýmkaře Josefa Stanislava si přečtěte už zítra na  stránkách projektu Trafika.

Petr Jeřábek

Foto: Petr Jeřábek a archiv Josefa Stanislava

úterý 2. května 2017

Jak se tvořila vajglmapa, aneb co se do článku nevešlo

jij

V našem projektu jsme se zaměřili na problematiku kouření, ke které nedopalky rozhodně patří. I když přichází vlna e-cigaret, těch klasických se vykouří pořád hodně. Mojí snahou bylo pomocí fotoreportáže ukázat, že lidé, kteří kouří a odhazují nedopalky kolem sebe, jsou chtě nechtě pořád mezi námi.
Nové ulice nikdo nečistí, a tak se u nich hromadí vajgly.


Koncepce fotografií se snaží zobrazit svět Brna z pohledu vajglů. Což není snadné, jelikož vajgly jsou jednoduše na zemi. A fotit je z jejich perspektivy znamená fotit je od země. Nejdřív se mi do toho nechtělo. Přeci jen lehnout si na ulici, nebo uprostřed náměstí či cesty, není úplně „normální“. Naštěstí je brněnský lid otupělý. Za celou dobu si mě natočila jen jedna dívka na mobil, a jedna turistka se zeptala: „Are you Ok?“

Když chybí popelník, je po ruce kanál. Jak prosté. 

Pro dobrou fotografii musí člověk udělat mnohé. Já jsem se natáhl jak dlouhý, tak široký doprostřed kolejí a trnul, ať mě něco nezajede. Do galerie jsem nezařadil nádraží, protože je semeništěm hnusu tak explicitním, že to postrádalo jakýkoli hlubší smysl. Nicméně se mi podařilo pořídit dvě autentické fotografie. Jednu z kolejí, do kterých jsem téměř spadnul, a druhou z místa, kam chodí bezdomovci na toaletu. Pach čerstvé moči byl odzbrojující, ten jsem mimoděk cítil hned několikrát. Lidé jednoduše močí tam, kam odhazují nedopalky.

Zapálit si na nádraží u čekání na vlak je tak přirozené. 

V odlehlých částech nádraží se nachází skutečný hnus.


V rámci své reportáže jsem pozoroval několik hodin chování kuřáků ve městě. Je to zajímavá zkušenost. Nejdřív jsem si musel odchytit kuřáka, a pak jej potají sledovat, dokud nedokouří. A tak pořád dokola. Pozorování bylo snazší, když jsem byl na místě vysoké koncentrace kuřáků. U Vaňkovky jsem je ani nedokázal spočítat. Kromě pasivního pozorování jsem vedl dlouhé dialogy s kuřáky, které znám. Všichni se shodli na tom, že vajgl musejí někam odhodit. Někteří se snaží vybírat alespoň méně exponovaná místa, dalším je to jedno. Jen mi potvrdili to, co jsem tak pracně odtušil.

Po zimě v kašně pořád není voda. Proč toho nevyužít?

Druhá strana mince je pak úklid. Vajgly kouzelně nezmizí, někdo je musí totiž uklidit. O tom, jak probíhá čištění města, a jak lze na nedopalcích najít něco pozitivního, se dočtete již zanedlouho na munimedia.cz